Marek Turnovec

Tak a je to zase tady. Povedlo se mi ukořistit něco málo času, abych zase něco napsal. A dnes je kupodivu i o čem psát. Téměř celý čtvrtý ročník (a několik "parazitů" z jiných tříd) se včera vydal na zajímavou výpravu. Jak jinak, na cestu se vydala i moje skromná (ehm, ehm… ;-) maličkost. Už od rána vše probíhalo podle předchozího plánu. Ráno kolem osmé hodiny se většina členů expedice nalodila do přistaveného vozidla, jež se k překvapení všech zúčastněných posléze rozjelo (no, ono z kopce to zase takový problém není). Další část výpravy se k nám, jak je již na podobných akcích obvyklé, přidala někde v Nádražní ulici (a kdo by se divil - proč chodit ke škole, když nemusíte ;-). Ale stále jsme ještě nebyli kompletní. Chyběla nám část vedení. Ti, kteří se už podobných akcí zúčastnili možná tuší proč. Kromě pan profesora Vávry nás totiž měl mít na starost i pan profesor Touš. A ten má asi k našemu výchovnému ústavu takový odpor, že se odstěhoval až do Mnichova Hradiště (kde jsme se pro něj museli zastavit).

Ale nyní již je naše konfigurace úplně kompletní - a autobus se proto plnou parou vydává k matičce našich měst, naší stověžaté, smogem a posl(r)anci zamořené metropoli…

Prvním naším cílem má být Veletržní palác - a v něm výstav, že se to ani jednomu nechce počítat. Na místě jsme byli asi o půl hodiny dříve (jak jsem samozřejmě na základě předchozích pečlivých výpočtů předpokládal). Měli jsme tak čas obdivovat i zvenku ohromnou budovu Veletržního paláce. Ale aby si nikdo nemyslel, že to bylo nějak zvlášť úchvatné - na stavbách postavených ve funkcionalistickém stylu toho není zvenčí příliš co obdivovat (snad kromě brány - ta se mi opravdu líbí - něco mezi branami pekelnými a dveřmi z Enterprise ;-).

Zevnitř je budova opravdu zajímavá - člověk v tak obrovském prostoru ihned přijde na jiné myšlenky (hlavně sebevražda, ale případně i nešťastné nehody přihodivší se středoškolským profesorům při návštěvách galeríí ;-). První dojem je ohromující - já jsem však tak překvapen nebyl, neboť jsem zde nebyl poprvé. Ale oproti mé předchozí návštěvě zde stejně došlo k menší změně. Přes několik pater se na mně totiž seshora šklebil jakýsi kytarista (pravděpodobně Jimmy H.).

Ještě před tím, než jsme mohli nasávat atmosféru vystavených děl, museli jsme překonat jeden problém. Byl jím jakýsi důchodce, jež nám bránil ve vstupu, že prý nás pustí až jako celou skupinu. Měl také jisté výhrady vůči některým součástem oblečení některých mých spolužaček. Že prý je tam veliké teplo a tudíž různé šály jsou zbytečné. No - ne že bych měl něco proti tomu když se dívky odhalují - ale je pravda, že zase takové teplo nebylo… Navíc tomu trolovi co hlídal vchod vadily i kabelky (to víte, holky ze čtvrťáku, to už jsou dámy). Nevím, co přesně mu vadilo - jestli si snad myslel, že do nich vsoukají nějaký vystavený exponát a odnesou si ho pryč (no nevím - to by snad bylo možné, kdyby se uvnitř těchto příručních zavazedel nacházel nějak zdeformovaný časoprostor). Nebo se snad bál, že v příštích chvílích dívky z kabelek vytasí své UZI a Beretty a využijí je k loupeži století?

Ať tak či onak, nakonec jsme se dovnitř dostali (Touš asi udělal na dveřníka dojem, nebo se ten chtěl jen vyhnout případnému souboji na život a na smrt ;-). Byli jsme uvnitř - a je pravda, že k obdivování toho zde bylo hodně. Původně jsme se měli podívat jen na výstavu Annie Leibowitz a pak na výstavu Get Back, zaměřenou na Woodstock a beat-generation vůbec. Ale jak jsem již řekl - zajímavých věcí zde bylo mnohem více. Ať již ukázka designu a architektury 21. století skupiny Future Systems, až k různým trvalým expozicím zde umístěným. Co mě dále velmi zaujalo byla expozice francouzského umění 19. a 20. století. Vidět originály Renoira, Cezána, Gougina či Piccassa je opravdu něco jiného než dívat se jen na malé obrázečky v nějakých knížkách které vám podstrčí při hodinách výtvarné výchovy…

Po opuštění Veletržního paláce se naše skupina rozdělila. Část zamířila pod velením profesora Touše na výstavu Skupiny 42, druhá, a větší část se vydala do Obecního domu na výstavu Luďka Marolta. Já byl samozřejmě v té větší skupině (aneb podle hesla "jdi s davem"). Tato výstava byla taktéž docela zajímavá. A pan profesor se nám jí také pokusil obohatit jakýmsi vtipem. (Nebo to bylo něco z umělcova života? Sám nevím, stál jsem v povzdálí…) Bavili jsme se tak, že nás skoro z výstavy vyhodili (tak strašné to nebylo - jen nás upozornili, abychom se trošičku zklidnili).

Po této poslední výstavě jsme dostali také trochu volna. Já a nějací mí přátelé (jejich jména nejsou teď důležitá - navíc neví, že o nich teď píšu (no - jeden možná ano ;-) jsme se vydali směrem k Václavskému náměstí a pak vyrabovat jeden velkoprodej levných knih. Potřeboval jsem zde totiž pro jednoho známého sehnat dříve zakázanou knihu Vaříme s konopím. Když už se zmiňuji o těch zakázaných knihách - nedávno se mi dostala do ruky elektronická verze knihy Přemysla Svory Sedm týdnů, které otřásly hradem. Pokud by snad o tuto knihu měl někdo zájem, nechť si sežene disketu (nebo mohu za 10Kč prodat novou ze svých zásob) a já mu tuto knihu nahraji ve stravitelné podobě (stačí i Windows 3.1).

Ale abych se vrátil do Prahy - tedy vlastně k mé úterní návštěvě Prahy. Mám-li však být upřímný, moc se už po rozchodu nedělo. Po nástupu do autobusu jsme se rozjeli směrem k domovu - jak také jinak. Byl to dlouhý den, ale i přesto podle mně docela zajímavý. Mimo jiné takovéto akce pomáhají alespoň na chvíli uniknout z věčného shonu školy.